Ukázky pohádek

Černý pracant

hasicHoří, hoří! Zvuk hasičské sirény zvedl Frantu od stolu. Franta byl hasič a zrovna měl pohotovost. A tak rychle popadl blůzu, opasek, skočil do bot a utíkal k tyči, po které sjel do garáže. Nasedl do auta a dooblékal se. Jelikož bylo období dovolených a zároveň část hasičů byla u jiného požáru, vyjeli jen ve čtyřech, včetně řidiče. „Hoří hala vzadu v továrně,“ hlásil řidič, když vyráželi.

Hasičské auto uhánělo městem a jeho siréna ohlašovala: „Hoří, hoří, hoří!“ Za malou chvíli uviděli sloup dýmu a pak už byli u továrny. Sotva auto zastavilo, Franta vyskočil a natahoval hadice. Tonda, jeho parťák, je mezitím připojil k čerpadlu na hasičském autě. Po domluvě s velitelem se pustili do hašení.

Odvážný trpaslík

odvazny_trpaslik„Hej, trpaslíci, kde jste?“ Trpasličí vesnicí se rozléhalo hlasité volání. „Pojďte si to se mnou rozdat, trpaslíci!“ Uprostřed vesnice stál obr, naparoval se a hulákal: „Je tu někdo, kdo udělá více kliků než já? … Ha, ha, vidím, že není. Sázím obří kabát proti trpasličí čepici.“

Všichni trpaslíci stáli zaraženě okolo obra a poslouchali jeho urážky. Nebyl tu nikdo, kdo by si troufl změřit své síly s obrem. „Jdu do toho,“ ozvalo se najednou. Všichni se otočili směrem k rybníku. Tam stál malý trpaslík a sundával si košili. „To je Kamil,“ zašuměl dav trpaslíků. „Vždyť on není žádný kdovíjaký silák a sportovec! Je to hloupost takhle měřit síly s obrem. Určitě přijde o svou čepici.“

Růžová víla jde do města

Růžová vílaV Růžovém lese žila s maminkou, tatínkem a dědečkem v malé chaloupce růžová víla. Jednoho dne se procházela po kraji lesa a zasněně hleděla na nedaleké město. „Jakpak to tam asi vypadá?“ přemýšlela a v její hlavě se začal odehrávat boj.

Na jedné straně byla zvědavost a touha poznat něco nového, na druhé straně byl zákaz rodičů odcházet z lesa, protože mimo něj je to prý nebezpečné. Nakonec vyhrála zvědavost a růžová víla vyrazila směrem k městu.

Zelená víla a její úklady

tri_vilyVenku svítilo sluníčko, ptáci zpívali a obloha byla bez mráčku. Prostě ideální den na výlet. Kolem potoka se pomalu pohybovaly dvě postavy – růžová a červená víla. Obě vílí děvčata se vydala na výšlap na vílí kopec, který byl vyhlášený krásným výhledem. Víly šly pomalu kupředu, zabrány do družného hovoru, který byl čas od času přerušován veselým smíchem.

Ve stejné době, kdy se červená a růžová víla veselily, se stejným směrem ubírala zelená víla. Zelená víla šla sama, protože neměla žádné kamarády. Její největší zábavou bylo totiž dělat si legraci z druhých a tím si žádné přátele nezískala. Naopak, mnozí se jí stranili, ale hlavně ona sama neměla nikoho ze svého okolí ráda. Neměla ráda ani růžovou, ani červenou vílu a mnohokrát jim už vyvedla různé naschvály. Byla to osamělá, nešťastná víla. Byla nešťastná, protože víly jsou stvořeny k tomu, aby byly pospolu.

Růžová víla jde na zahrádku

vila_a_zajicekByl horký letní den a růžová víla vstala od snídaně. „Zajdi, prosím, na zahrádku zalít květiny a donést trochu mrkve do polévky,“ poprosila ji maminka. „Jasně, mami, vyrazím, než bude venku pořádný pařák.“ A tak růžová víla z Růžového lesa vyrazila k Růžovému paloučku, na kterém měli malou zahrádku.

Jak si tak tancuje lesem, najednou v křoví uslyšela podivné zvuky a zastavila se. „Kdo to tam je? Že by to byl vlk?“ pomyslela si.

Zahradník Lojza

zahradnikByl jednou jeden zahradník Lojza, který se svým synem Pepíkem hospodařil na zahrádce. Ve skutečnosti hospodařil téměř výlučně Lojza, protože Pepíka více bavilo si hrát, ale i tak se mnohé od tatínka naučil. Jednou na jaře říká Lojza Pepíkovi: „Pepíku, víš, že mne už nějakou dobu zlobí koleno. Obávám se, že na zahrádku vůbec nedojdu. Budeš tam muset letos hospodařit sám. Pokud budeš potřebovat, rád ti poradím. Vím, že jsi šikovný kluk a že to určitě zvládneš.“ „Jasně, táto,“ řekl Pepík, „jsem přece po tobě.“

A tak Pepík vyrazil na zahrádku s motykou na rameně. Úplně jako v té písničce: „Šel zahradník do zahrady s motykou, s motykou, vykopal tam rozmarýnu velikou, velikou. Nebyla to rozmarýna, byl to křen, byl to křen, vyhodil ho zahradníček z okna ven, z okna ven.“ Když došel na zahrádku, vytáhl z kůlny hrábě, motyčku a taky křesílko. A jelikož bylo venku moc příjemně, sluníčko svítilo a Pepík byl tak trošku lenoch, posadil se do křesla, že si po té náročné cestě trošku odpočine. Než se nadál, usnul a vzbudil se, až když sluníčko zašlo za horu. „Jak bylo na zahrádce?“ zeptal se Lojza. „Výborně, tatínku, skvělý vzduch, krása, pohoda.“ Pepík se rozplýval blahem, ale raději nezmínil, že dnes nic neudělal.

Vadnoucí květina

kluk_holka_a_kytka„Ta kytka vypadá docela zvadle,“ povídá Pepík svému tatínkovi, když se vraceli ze zahrádky. „Tady není moc vody,“ odpovídá Lojza, „ta uschne.“ „Ale tati, co kdybychom ji zalili?“ „Pokud ji chceš zachránit, nestačí ji jenom jednou zalít. To bys ji musel zalévat každý den nebo aspoň obden,“ říká zahradník Lojza Pepíkovi. „Tak jo, tati. Já jí budu nosit pravidelně vodu.“ Jak Pepík řekl, tak i udělal. Kdykoli šli na zahrádku, Pepík nezapomněl vzít do batohu vodu a květinu zalít. Po nějakém čase se květina narovnala a začala růst.

„Podívej, tati! Ona bude kvést,“ řekl jednou nadšeně Pepík. „Aby ne, když se o ni tak pěkně staráš,“ zvesela odpovídá Lojza. „To je skvělé! Bude to květina, která pokvete.“ Lojzík neskrýval své nadšení a zálibně pozoroval zárodek květu. Asi za týden se květ rozvinul. „Ten je krásný,“ rozplýval se Pepík. „Chceš si tu kytku teď vzít?“ ptá se tatínek.

Traktůrek Zetůrek

trakturek_zeturekByl jednou jeden traktůrek, který se jmenoval Zetůrek. Ten patřil bohatému sedlákovi, jehož hlavním cílem bylo, aby se měl dobře. A pranic se nestaral o to, zda své bohatství rozmnoží poctivě nebo spíše na úkor někoho jiného. To Zetůrkův řidič Rosťa byl pravý opak. Tomu záleželo více na lidech, na spravedlnosti a dobrotě než na tom, aby se měl dobře. A tak se sedlák s Rosťou dostávali každou chvíli do sporu. Nicméně jelikož byl Rosťa výborný pracant a přinášel sedlákovi nemalý užitek, nezbylo mu než jeho názory alespoň tolerovat.

Jednou, v čase žní, si nedlouho před koncem pracovní doby sedlák Rosťu zavolal a řekl mu, ať s traktůrkem spěchají na pole a dovezou odtamtud vlečku právě sklizeného obilí. Mají prý uhánět, co to dá, aby ještě před koncem pracovní doby stihli zajet na druhé pole a dovézt obilí i odtamtud. Traktůrek si spokojeně pobrukoval a uháněl na pole. Tam Rosťa připojil vlečku plnou obilí a vyrazili zpět. Zetůrek se pěkně zapotil, neboť letos byla skvělá úroda, a tak byla vlečka obzvlášť těžká. Uf, uf, supěl si to traktůrek po silnici. „Jé, podívej,“ zvolal Rosťa, „tamhle se něco stalo!“ A opravdu, na kraji silnice stál mávající pán a v příkopu bylo auto.

Sedlák Venca

sedlak_vencaA bylo jaro. Sníh již roztál, pole obeschla, a tak sedlák Venca vyrazil bránovat pole. Pole bránoval, aby rozbil hroudy hlíny, které tam zbyly po podzimní orbě. Poté, co skončil, zapojil za svůj traktor secí stroj, nasypal do něj několik pytlů obilí a vydal se sít. Secí stroj do země vyrýval řádky, do nichž padala jednotlivá obilná semínka. Za pár dní Venca osil všechna pole určená k pěstování obilí, na kterých nebylo zaseto už z podzimu.

Venca hospodařil na malém statku a se svým traktorem obhospodařoval několik hektarů polí a luk. Během jara obilí vyklíčilo, vykouklo ze země a časem byla pole plná vysokých stébel. Když přišlo léto, začala pole zlátnout a Venca den co den chodil na pole, mnul klasy a čekal na správnou chvíli pro začátek žní. Jednoho rána naznal, že je ten správný čas, a tak se vydal za Vendelínem do vedlejší vesnice. Vendelín byl také sedlák, který na rozdíl od Vency vlastnil kombajn. Odpoledne Vendelín přijel a začaly žně.

Děda Klement a jeho rajčata

deda_klementV domku u lesa žil pán, který se jmenoval Klement. Klement byl chytrý, vzdělaný a velmi rád četl knížky. Knihy nejen četl, ale přemýšlel nad nimi. Snažil se přijít na to, jak může to, co se naučil, použít v životě. Klement měl vnuka Vojtíška, který rád přicházel věcem na kloub. A kdykoli Vojtíšek přijel k dědečkovi na návštěvu, na víkend nebo na prázdniny, vždycky se ho vyptával na spoustu věcí. Třeba jako dneska.

„Dědo, dědečku!“ zvolal Vojtíšek hned ráno při snídani. „Co to máš tady za oknem?“ „To jsou sazeničky rajčat,“ odpověděl dědeček. „K čemu to je?“ vyptával se Vojtíšek. A tak děda vzal svého vnuka do přístřešku a začal mu o všem vyprávět. „Podívej, toto jsou malá semínka rajčat,“ ukázal na sáček semínek. „Ta jsou malinká,“ divil se Vojtíšek. „Zas tak malá nejsou, třeba takový kedluben má ještě menší.“ „A co s nimi děláš, dědo?“ zvědavě pokračoval Vojtíšek.

Traktor Johny

traktor_johnyByl jednou jeden traktor, který se jmenoval Johny. Johny byl velký silák a na svou sílu byl náležitě pyšný. Často a rád měřil síly s druhými a většinou vítězil. Nicméně jeho řidič, traktorista Fousek, byl poněkud roztržitý a někdy zapomněl doplnit naftu do nádrže. A tak se občas stalo, že motor udělal „brm, brrrm, brm…“ a bylo ticho. Johny pak zastavil, protože bez motoru to moc nejede, pokud to tedy není z kopce.

Jednou, když Johny pomáhal na veliké stavbě, se rozhodl vyzvat ostatní traktory na souboj o to, kdo dříve vyveze těžkou vlečku plnou kamení na kopec. Traktory se seřadily, motory se rozduněly, tři, dva, jedna, start. Závod začal.

Chromovaný nárazník

Mašinka ZuzankaNa malém nádraží bydlela mašinka Zuzanka. Byla to veselá kopa a každý ji měl rád, zejména děti. Vždyť Zuzanka s dětmi laškovala, vyprávěla jim vtipy, zpomalovala u zajímavých věcí, prostě bylo radost s ní cestovat. Jenže pak se objevil jeden zlomyslný člověk, který se začal Zuzance vysmívat: „Hele, ty jsi mi nějaká veselá a šťastná. Jak, prosím tě, můžeš být šťastná, když nemáš ani chromovaný nárazník?“

Zuzanka se zamyslela. Chromovaný nárazník? Ten nemám. Netrvalo dlouho a Zuzanka musela čím dál tím víc myslet na chromovaný nárazník. „Proč ho vlastně nemám? Kde se stala chyba?“ Takové a podobné myšlenky jí procházely hlavou. Zuzanka přestala být veselou a milou mašinkou. Trápila se, že nemá chromovaný nárazník, a její trápení se projevovalo i navenek. Už nevyprávěla dětem vtipy, občas někomu ujela zrovna před nosem a často kolem zajímavých věcí prosvištěla tak rychle, jako by jí za patami hořelo. Děti s ní odmítaly jezdit – jet se Zuzankou bylo spíše za trest.

Eliška Hrkalka

lokomotiva_eliska_hrkalka„Raději běžte dále, Hrkalka jede. Ať vás nepřejede!“ volá mašinka Adélka posměšným tónem na ostatní mašinky. Mašinky se smějí, zatímco kolem nich po kolejích pomalu projíždí Eliška. Eliška jede velmi zvolna, protože ještě neumí pořádně jezdit. Každou chvíli poskočí, zadrhne, zaskřípe nebo sebou škubne. „Já se asi nikdy nenaučím jezdit,“ povzdechla si smutně a raději zajela do depa.

Několik dní nato vyrazily všechny mašinky na výlet. Teda skoro všechny. Eliška zůstala v depu, protože se pořád ještě nenaučila jezdit. A po poslední zkušenosti se o to mezitím ani nepokusila. „Ahoj, Eliško,“ pozdravila ji mašinka Kristýnka. „Ahoj,“ odpověděla zasmušile Eliška. „Teď tady nikdo není,“ řekla Kristýnka, „pojď se se mnou učit jezdit. Neboj, já tě budu držet za nárazník. Určitě se to pak naučíš.“ „Myslíš to vážně?“ zeptala se nedůvěřivě Eliška.

Vagónek Loudáček

vagonek_loudacek„Už je čas, chlapče,“ povídá maminka, „měl bys vstát z postele. Dnes je přece tvůj velký den!“ „Ale mně se zatím nikam nechce,“ odpovídá malý vagónek, „já mám času dost.“ Maminka je jiného názoru: „Pokud se budeš loudat, tak ten vlak nestihneš.“ „Kdepak, on na mne počká,“ odvětil vagónek. „Jak myslíš, Loudáčku,“ povzdechla si maminka.

Tento malý vagónek se jmenoval Loudáček, protože všechno, opravdu všechno dělal pomalu. Tááákhle pomaloučku. A do ničeho se nehnal, ani když byl dnes jeho velký den. Poprvé v životě měl totiž vyrazit na trať jako součást vlaku. Měl být spolu s dalším vagónkem zapojen za velkou lokomotivu a vozit cestující. Jenže i dnes mu vše trvalo moc dlouho — jako obvykle.

Jak Karolína jela do Karolinky

parni_lokomotiva_karolinaByla jednou parní mašinka, která se jmenovala Karolína. Odpočívala v muzeu lokomotiv, neboť železniční tratě dnes ovládají dieselové a elektrické lokomotivy. Karolína velmi ráda četla. Většinou nějaké časopisy o cestování nebo o zajímavých místech, ať už doma nebo ve světě. Jednou se dočetla, že v Beskydech existuje město jménem Karolinka. „Jé, jak já bych se chtěla podívat do Karolinky! Vždyť se to město jmenuje skoro stejně jako já! A je uprostřed krásných kopců.“ Jenže mašinky si nemohou jen tak zajet na výlet, protože doprava na železnici se řídí grafikony a jízdními řády. A tak přání navštívit Karolinku zůstávalo pouhým snem.

Jednoho dne dorazil do muzea dopis s požadavkem, zda by bylo možné vypravit speciální vlak do Velkých Karlovic, neboť se tam koná veliká sláva. „Hm, to by šlo,“ řekl pan ředitel a šel se zeptat mašinek, která by se tohoto úkolu chtěla zhostit. „Do Karlovic? Pošlete tam Karolínu, na té trati je přece Karolinka,“ ozvala se jako první mašinka Lucie, která měla obrovský přehled o jednotlivých železničních tratích. „Je to její sen, pane řediteli, podívat se do Karolinky,“ dodala. Všechny mašinky souhlasily, protože měly Karolínu rády a chtěly jí dopřát splnění jejího snu. „Chtěla by ses podívat do Karolinky, Karolíno?“ zeptal se pan ředitel a odpovědí bylo hlasité „Ano! Moc ráda!“ „Skvělé, tak pojedeš, za měsíc.“

Azorek

pes_azorekNa stádo ovcí dohlížel pastýř, který měl několik ovčáckých psů. Z jara jedna fenka porodila maličké štěňátko, kterému dali jméno Azorek. Azorek rostl a obdivoval svět kolem sebe. Nejvíce se mu líbilo pozorovat velké psy, jak shání ovce a jak je hlídají. Jednoho dne se zeptal: „Mohu taky hlídat v noci stádo?“ Odpovědí mu byl smích. Nejstarší pes řekl: „Vždyť ty, Azorku, ještě neumíš štěkat. Ty bys nedokázal zahnat vlka ani vzbudit pastýře.“ Jiný dodal: „Buď rád, že jsi malé štěně. A na hlídání stáda zapomeň.“

Azorek musel uznat, že štěkat neumí, ale na svůj sen o hlídání stáda nezapomněl. Naopak, každý den běhal na kraj lesa, kde ho nikdo neviděl a neslyšel, a učil se štěkat. Nejprve to bylo malé nesmělé „haf“, později pěkné „Haf“ a nakonec pořádné „HAF!“. Azorek nikomu neřekl, že už umí štěkat, a trpělivě čekal na vhodnou příležitost.

Hopsal a Skokan

kamzik_hopsal_a_skokan„Co to je za rámus?“ divil se kamzík Hopsal. Ze všech sil napínal uši a snažil se rozpoznat, odkud ten divný lomoz přichází. Zdálo se mu, že se zvuk přibližuje. „Jejda!“ vykřikl a začal utíkat. Bylo však pozdě. Do boku mu narazil kutálející se kámen. „Au,“ vyjekl bolestí. Další náraz. „Au!“ Hopsal se ocitl uprostřed padající laviny kamení a než se mu podařilo utéci, schytal hezkých pár ran.

„Co se ti stalo?“ zděsila se maminka, když přišel domů. „Ale, připletl jsem se do cesty lavině kamení,“ začal Hopsal vypravovat. Maminka lomila rukama, ale byla ráda, že vše dobře dopadlo. Cestou ke kamzičímu doktorovi mu něžně radila, aby příště utíkal dříve. „Nějaký potlučený chlapec!“ zvolal doktor. „Kde jsi k tomu, hochu, přišel?“ Hopsal znovu líčil svůj příběh. Jelikož byl doktor tuze upovídaný, brzy o Hopsalově dobrodružství vědělo celé kamzičí stádo.

Jak Helga záviděla

zirafa_helga„Já ti, Agáto, závidím,“ řekla žirafka Helga své zebří kamarádce. „Ty proběhneš podrostem jakoby nic, zatímco já se musím zohýbat nebo ho obejít. A jak můžeš dovádět ve vodě a vždy se snadno napít!“ „Neblázni,“ odpověděla jí Agáta, „vždyť ty máš zase skvělý rozhled a můžeš posbírat ty nejlepší plody přímo na stromě.“ „Hm, ale ten můj dlouhý krk mi pořád vlaje,“ vedla si svou nespokojená Helga. Jejich rozmluvu poslouchal opičák Robert, který se vytasil se zajímavým nápadem.

„Mám nápad, Helgo,“ povídá, „můžeš se stát podobnou Agátě.“ „Doopravdy?“ zbystřila Helga a naklonila svou hlavu na dlouhém krku k Robertovi. „Jasně,“ usmívá se Robert, který si rád dělal z druhých legraci. „Uvážu ti tadyhle nahoře za parůžky liánu a pak ti ji přivážu tady k noze takovým způsobem, že hlavu nezvedneš a budeš stejně malá jako Agáta. Jdeš do toho?“ „Neblázni,“ radila jí Agáta, ale Helze se ten nápad moc líbil. „Jasně, budu jako Agáta. To bude paráda!“ Robert přinesl liánu a přivázal Helze hlavu k noze, takže Helga musela být pořád předkloněná. „Tak co, je to lepší?“ zeptal se poťouchle. Než však stačila Helga odpovědět, ozvalo se zlověstné zamručení. „Jejda, zdrháme!“ vykřikl Robert a dal se na útěk. Agáta se taky rozběhla do bezpečí. I Helga chtěla rychle odběhnout, ale liána jí bránila dobře utíkat.

Ovečka z Jasenky

ovecka_z_jasenky„Hloupá ohrada,“ zabečela ovečka Vlnka, když se jí opět nepodařilo prolézt mezi dvěma trámky dřevěné ohrady. „Ten náš pastýř nás nemá rád, když nás tady zavřel,“ pokračovala. „Bé, né, tak to určitě není,“ přerušila ji její kamarádka Kudrlinka. „Já si myslím, že ta ohrada je dobrá věc. Tady jsme v bezpečí.“ „V bezpečí, v bezpečí, spíše jako ve vězení to je,“ brblala Vlnka. „Tam venku, jó, tam venku, tam je pravý život.“

Za nějaký čas po tomto rozhovoru navštívila zahradu na Jasence, kde se v ohradě pásla Vlnka a Kudrlinka, mladá rodina. Dětem se moc líbilo se na ovečky dívat, hladit je a taky si hrát s vrátky. Když společně odcházeli, nikdo si naneštěstí nevšiml, že vrátka zůstala nedovřená. Nikdo si nevšiml? Nebyla to tak docela pravda, protože Vlnka si toho všimla. Čekala, dokud rodina nezmizela za obzorem, a už drkala do vrátek. „Sláva, cesta do světa je volná!“ zajásala. „Kudrlinko, pojď se mnou za svobodou!“ lákala svou kamarádku. „Já zůstanu raději tady. Pokud chceš, běž sama,“ odmítla její návrh Kudrlinka.

O Zobáčici

husa_zobacice„Jé, ta je krásná,“ vzdychla maminka, když uviděla malou husičku, která se právě vyklubala z vajíčka. „Má velký zobák. Takový zvláštní tvar,“ dodal tatínek. Opravdu, její zobák byl zajímavě zahnutý, a tak není divu, že husička dostala jméno Zobáčice. Jméno to bylo opravdu trefné, protože jak rostla, neustále vykládala a vykládala. Prostě zobák nezavřela.

Zobáčice se narodila do velkého hejna hus, které žilo na dvorku sedláka Honzy. Každý den se husy chodily koupat do rybníka a hospodář se o ně dobře staral. V tom hejnu žily dvě kamarádky – Zuzana a Jolana. Obě spolu trávily každou volnou chvilku a ostatní husy si je dobíraly, že jsou jak dvojčata. Jednoho dne se kolem rybníka rozléhal nezvyklý křik. Zuzka a Jolča se praly. Nevídaná věc!

Dva bobři

dva_bobri„Pavel mne jistě nemá rád,“ stěžoval si Marek svému kamarádovi Radkovi. „On je úplně jiný než já a nemá pochopení pro mé záliby,“ pokračoval. „Je s ním nuda, on se vůbec nepotápí, raději jen plave po hladině.“ „Ale no tak,“ přerušil Markovo stěžování Radek. „To, že jste jiní, ještě neznamená, že tě Pavel nemá rád. Vždyť jste sourozenci a ti přece drží vždycky spolu!“

Pavel a Marek byli bobří bratři. Pavel byl starší a klidný, zatímco Marek byl jeho pravý opak – neustále vyváděl nějaké rošťárny. Třeba jednou…

Šedý myšák Felicián

sedy_mysak_felician„Mami, já chci taky tu injekci,“ vztekal se malý myšák Felicián. Maminka klidně odpověděla: „Feliciáne, už jsme ti několikrát říkali, ať na to zapomeneš.“ „Je to hloupost,“ přidal se tatínek. „Ty, já, děda, praděda i prapraděda jsme byli šedé myši. Nemůžeš najednou chtít být červená myš.“ Felicián se nedal: „Ale všichni se už nechali přebarvit načerveno. Nechci už být šedá myš.“ „Opravdu všichni, Feliciáne? Co třeba Gracián?“ povídá maminka. „Máš pravdu, Gracián je pořád šedý. Ale už jsme v menšině.“ Táta myšák ukončil diskuzi slovy: „Feliciáne, ty víš, že tě máme s maminkou rádi a že ti chceme dopřát dobré věci. Ale tato nová móda je nebezpečná. Červená myš ztrácí své maskování. A taky to může mít nějaké vedlejší účinky. Takže než budeš dospělý, tu injekci ti nedovolíme. To je naše poslední slovo.“ Felicián naštvaně práskl dveřmi a zmizel do svého pokoje.

Sojka Věrka, co má modrá perka

sojka_verkaNa kraji lesa bydlel sojčí mládenec René. Celé dny létal po lese a konal svou práci hlídače lesa. V lese žila také sojka Věrka, co má modrá perka. Její modré peří se lesklo jako křišťál a její oči – ty byly úplně bystrozraké. Kdokoli se k lesu jen přiblížil, neušel Věrčinu pohledu. „Někdo jde, někdo jde,“ vždy pokřikovala.

Není divu, že René mohl na Věrce oči nechat. Byla totiž moc krásná sojka. A tak netrvalo dlouho a René se začal Věrce dvořit a za nějaký čas byla veliká svatba, které se účastnil skoro celý les. Po svatbě společně vybudovali krásné hnízdečko ve větvích smrku a vychovali tam tři šikovné sojčí děti. Jak šel čas, Věrce vypadlo jedno z jejích modrých pírek, zanedlouho i to druhé, a tak se jí už nemohlo říkat Věrka, co má modrá perka.

Osamělý srneček

osamely_srnecek„Prásk!“ Lesem zahřměl výstřel. „Co se to děje?“ Hajný Lotar vyběhl kupředu. Chvíli hledal, rozhlížel se kolem, ale nic podezřelého neviděl. Najednou uslyšel bouchnutí dveří auta a poté zvuk startovaného motoru. Vyběhl. Běžel, co mu síly stačily, ale auto bylo rychlejší. Lotar našel jen krev v trávě a stopy kol. „Nějaký pytlák!“ zahromoval.

Když uviděl otisk kopýtka, bylo mu jasné, že tady skončil život mladé srny. „Jejda, co to tam je?“ pozdvihl tázavě oči k místu, kde uslyšel lehké zašustění. Vedle spadlého smrku stál malý srneček. „Ach jo. Asi mu ti pytláci zastřelili maminku,“ povzdech si Lotar. „Ale možná to byla jiná srna,“ pomyslel si, a tak se raději vytratil. Vylezl na posed a sledoval malého srnečka. „Třeba se pro něj maminka vrátí. Na to si počkám.“

Bedla

bedla„Vidíš to co já?“ zeptal se malý hřib Tonda svého bráchy Ondry. „Jo, roste tady něco divného… Vypadá to trošku jako hřib, ale není to hřib.“ Tonda a Ondra vyrůstali z mechu na malé mýtince uprostřed lesa a kousek od nich rostli jejich dva známí – Tomáš a Matyáš. I oni si mezi sebou povídali o té divné věci, která se znenadání nedaleko objevila.

Všechny naše hřiby byly shora krásně hnědé, vespod klobouku měly žlutý nátěr a stály na světlé nožce. Ale ta podivnost byla skoro celá bílá, vespod klobouku neměla dírky jako oni, ale takové divné čáry. A hlavní bylo, že pořád rostla… už byla skoro větší než oni. Po nějaké době kluky omrzelo novou věc pozorovat, a tak začali hrát svou oblíbenou hru – slovní fotbal. Najednou se to podivné stvoření probudilo a zeptalo se: „Ahoj, kluci, mohu hrát s vámi?“ Toto kluci nečekali.

Pohádka o ložnici

lozniceByl jednou jeden dům, ve kterém byla pyšná ložnice. Myslela si totiž, že je ze všech místností v domě nejdůležitější. Jednoho dne se zase začala naparovat: „Heč, já jsem tady nejdůležitější, protože ve mně celá rodina tráví nejvíce času a beze mne by si nikdo neodpočinul.“ „Pché,“ ozval se obývák, „nejdůležitější jsem já! Ve mně sedává rodina s návštěvami. Kdybych tu nebyl, nikdo by k nám nechodil a byla by tu hrozná nuda.“ „Jste na velkém omylu,“ řekla pracovna. „Díky mně otec rodiny vydělává peníze na topení, elektřinu, jídlo a další věci. Nebýt mne, nejste tu nikdo.“ „Ale no tak,“ vložila se do toho rázně kuchyně. „Je zcela jasné, že nejdůležitější jsem přece já! Kdyby nebylo kde vařit, rodina dávno umře hlady.“

Kladivo Honzík

kladivo_honzikBylo jednou jedno kladivo a to se jmenovalo Honzík. Honzík velmi rád mlátil do věcí kolem sebe a úplně nejraději bušil do hřebíků, neboť kladivo a hřebíky patří k sobě.

Honzík patřil mistru tesařovi. Ten měl velkou krabici plnou hřebíků a v ní byl také hřebík jménem Hlavičák. Hlavičák byl veselé povahy, ale přesto se trošku trápil. Nevěděl totiž, k čemu se hodí. Většina hřebíků kolem něho byla velmi dlouhá a mistr je používal každou chvíli, vždy když vyráběl krovy. Honzík udělal buch, buch, buch a trámy byly spojeny coby dup. Pak tam byly ještě takové hrozně silné hřebíky, které mistr používal tehdy, když potřeboval něco připevnit do zdi nebo do betonu. Ale Hlavičák? Ten nebyl ani dlouhý, ani silný.

Smutné běžky

smutne_bezky„Proč jsme vůbec tady?“ ptaly se malé běžky Romanky. „No, protože nás sem do kůlny před časem strčil náš pán,“ odpověděly běžky Tomášky. „A od té doby tady trčíme. Proto.“ „Ale my to myslíme jinak,“ nedaly se odbýt Romanky. „Jako k čemu se hodíme?“ „K čemu se hodíme? Vy máte ale otázky,“ rozčilovaly se Tomášky. „Hodíme se na spoustu věcí. Jsme moc užitečné běžky. Loni jsme sloužily jako polička pod květináče, předloni jsme byly i s našimi tyčkami opora u rajčat a onehdy jsme podpíraly staré krabice, aby nespadly. My se hodíme na spoustu věcí. Co po nás chtějí, to uděláme.“

Vtom se ozvaly běžky Martinky: „Víš, Tomášky mají pravdu. Můžeme dělat všechny tyto věci. A můžeme tím přinést nějaký užitek. Ale my jsme k tomu, abychom jezdily po sněhu a vozily někoho na sobě. Proto tu jsme. Na běžkování.“ „Pché, po sněhu, po sněhu, sníh jsme v životě neviděly,“ odvětily Tomášky.

Brusle

brusle„Pojď odpoledne bruslit,“ volá Tomáš na Pepíka. „Jestli najdu nějaké brusle, přijdu,“ odpovídá Pepík. Doma prohrabal komoru a vytáhl staré brusle. Byly celé od prachu, ale to Pepíkovi nevadilo. Slibovaly totiž zajímavou odpolední zábavu, tak je jen oprášil a vyrazil ven. Brusle byly moc rády, že jsou zase venku, ale dělaly si starosti. „Nikdo o nás celá léta nepečoval, asi nebudeme fungovat, jak máme.“

A taky ano, Pepík každou chvíli spadl na zem, protože se mu nedařilo zatáčet a brzdit. „Tati, ty brusle jsou úplně k ničemu,“ stěžoval si doma tatínkovi. „Hm,“ zamručel tatínek. „A nachystal sis ty brusle?“ „Jak to myslíš, táto?“ „No, celé roky je nikdo nepoužíval, jen se povalovaly v komoře, nedivil bych se, kdyby byly ztupené. Pojďme se na ně podívat.“

Vločka Martinka

snehova_vlocka_martinka„Zase padáme,“ zahlásila Martinka, neboť ustal vítr a houf sněhových vloček se snášel dolů. „Tuhle nejistotu nemám ráda. Nikdy nevíš, kam dopadneš. Jsou hezká místa jako třeba vysoké hory nebo ta Antarktida, kde je pořád sníh. Ale i hrozná místa jako třeba město. Sotva přistaneš a už je z tebe břečka.“ „To já bych chtěla přistát ve městě. Ale musí nás být moc, v našem množství je síla,“ prohlašovala vločka Mirka. „Udělaly bychom krásnou dopravní kalamitu a ukázali lidem, že nejsou takoví borci, jak si často myslí.“

„V množství je síla,“ zamručela Martinka, „ale já jsem jedinečná, v mém okolí není žádná vločka stejná jako já. Já bych chtěla něco znamenat i bez závěje.“

Poklad

cesta_lodkou_za_pokladem„Cože, poklad?“ Dívka jménem Karkulka nevěřícně zakroutila hlavou. Dívala se na zažloutlý papír, který našla na půdě. Kresba na něm byla již trošku vybledlá, ale stále čitelná. Karkulka poznávala jezero, u něhož bydlela, a také tři ostrovy. Na jednom z nich byl namalovaný křížek. Text popisoval, kde je na takto označeném ostrově umístěn poklad.

„Co to asi tak bude?“ přemýšlela Karkulka. „A jak se na ten ostrov dostanu? Doplavat tam bych zvládla, ale zpátky, s pokladem? To by se mi už nemuselo podařit,“ přemítala dále a hledala řešení. Pak na to přišla. „Potřebuji najít někoho, kdo má loďku a umí ji řídit.“ Vzpomněla si na Staníka, svého spolužáka, kterého mnohokrát viděla plout po jezeře. „Hm, ale se Staníkem se nebavím,“ povzdychla si Karkulka. „Naši rodiče se nemají rádi.“ Nicméně touha vyrazit za dobrodružným hledáním pokladu byla silnější, a tak si Karkulka řekla, že to nevadí. Může přece Staníka poprosit o pomoc, i když se doteď moc nebavili.

Rozbité okno

rozbite_okno„Přihraj, chytám!“ volal Hynek na Igora. „A jejda,“ zahromoval vzápětí, když se ulicí rozlehl zvuk tříštícího se skla. „Zdrháme,“ křičí Igor a oba kamarádi peláší pryč.

„Uf, ještě že si nás ten stařík nevšiml,“ vydechl Igor, když byli v bezpečí. „Maradona z tebe nebude,“ smál se Hynek, „branku jsi minul skoro o kilometr.“ „Máš pravdu, jsme fotbalisti na baterky,“ dodal s úsměvem Igor. „Akorát teď nemáme do čeho kopat. Škoda toho balónu, nebyl zas tak starý,“ posteskl si Igor smutně. Hynek se zamyslel a říká: „Přece bychom tam mohli zajít, omluvit se a poprosit, aby nám ten stařík balón vrátil.“ „Neblázni, to bychom museli zaplatit to rozbité okno. A navíc, ten chlap je určitě divný, když je tak starý.“ Igor rozhodl, balón musejí oželet.

Oslavenec

oslavenec„Karlíku,“ zavolala maminka, „podařilo se mi na chodbě vysypat trochu hrachu, prosím tě, zameť ho a dej zpátky do misky. Děkuji. Pěkný den.“ A pak za ní zaklaply dveře, neboť musela běžet do práce.

„Pche, co po mně pořád chce?“ odfrkl Karlík. „Vždyť už jsem přece dospělý! To je samé ‘Karlíku sem, Karlíku tam’. Proč bych měl ty rodiče pořád poslouchat?“ Brouk Karlík, tedy vlastně už Karel, dnes dosáhl plnoletosti a moc se těšil, až mu tatínek donese dárek. Věděl, že to bude džbán sladké šťávy, kterou pro něj sbírá už dobrého půl roku. „Já mám dneska narozeniny, mám nárok na dárek,“ pokračoval ve svém brblání, „a ne abych tady zametal nějaký hrách.“

Nenasytný Olaf

nenasytny_olaf„Já to chci! Já to chci! Já to chci!“ vztekal se malý Olaf, když koukal na hračky v obchodě. Maminka nehnula ani brvou, chytla ho za ruku a vedla pryč. „Mamííí, já to chci!“ pokračoval Olaf. Olaf byl totiž uvztekaný chlapec. On všechno chtěl – hračky, jídlo nebo to, co měl někdo jiný. A jeho rodiče se mu snažili trpělivě vysvětlovat, že všeho moc škodí, že některé jídlo pro něj není vhodné, že hraček už má dost a tak podobně. Jenže jako kdyby mluvili do dubu.

Jednou si maminka povzdechla: „Co s tím naším klukem budeme dělat? Vždyť on pořád něco chce!“ Tatínek se zamyslel a povídá: „Co kdybychom mu jednou dopřáli všechno, co chce? Třeba sám zjistí, že všeho moc škodí.“

Dva kamarádi

dva_kamaradi„Hledal tě tu Honza,“ řekla maminka. „Cože?“ vytřeštil oči Petr, který se právě vracel domů. „Musím za ním.“ „Už je hodně hodin, zůstaň doma,“ volá maminka, ale Petr mezitím zmizel jako pára nad hrncem. „Co se s tím klukem dneska děje?“ pomyslela si.

„Honza tu byl? To není možné. To nechápu.“ Petrovi běží hlavou zmatené myšlenky. Utíká na druhý konec vesnice, kde bydlí Honza, a v mysli si přehrává dnešní odpoledne. Začalo moc hezky. S Honzou vyrazili do lesa, sbírali borůvky a maliny a pak se koupali v rybníku. Jenže potom dostal Honza ten hloupý nápad. Že prý vyleze na skálu nad rybníkem. Petr ho varoval, ale Honza si nedal říct. Vyrazil. Ze začátku to bylo v pohodě, kdykoli mohl skočit dolů. Ale potom už byl vysoko. Petr na něj volal, aby slezl, ale Honza měl svou hlavu. Pořád lezl výš a výše. A pak se to stalo.

Počmárané zrcadlo

pocmarane_zrcadloSssss… Podvečerní ticho přerušilo syčení spreje. „Pomoc! Nechej toho!“ zakřičelo staré zrcadlo u rybníka. Ale nikdo ho neslyšel, a tak sprejer dokončil bez vyrušení své dílo… Když přišlo ráno a vysvitlo sluníčko, opuštěné zrcadlo nevrhalo žádná prasátka jako dříve. A tak tam jen smutně stálo.

„Podívej, někdo posprejoval tohle staré zrcadlo,“ povídá starý muž svému kamarádovi, s kterým přišli nakrmit kačeny. „Bylo tady už hodně dlouho, že ani nepamatuji, kdo ho sem vlastně dal,“ odpověděl druhý muž. „Ale občas se do něj někdo díval, škoda ho.“ Staré zrcadlo zavolalo: „Pomozte mi, prosím!“ Žádný z mužů však jeho hlas neslyšel. Zrcadlo volalo na každého, kdo šel kolem, ale nikdo nereagoval, protože většina lidí nedokázala slyšet hlas, který vydávají věci – zvláště věci staré a opuštěné.

Jednoho dne procházel kolem rybníka malý Roman.

Karel jde na Malý Rozsutec

turista_karel_mala_fatraTurista Karel se rozhodl vypravit se o víkendu na výlet do kraje, kde před dávnými časy vládl loupežník Jánošík. V pátek vyrazil vlakem do Žiliny, odkud jel autobusem do Terchové, kde si domluvil ubytování v jedné salaši. Spalo se mu výborně, byl tam čerstvý vzduch a krásné ticho. Vzbudil se brzy ráno, posnídal chleba se sýrem a začal se balit na výlet. Do batohu si dal náhradní oblečení, pláštěnku, mapu, svačinu, dostatek pití, foťák a nabitý mobil. Obul si dobré boty, namazal se opalovacím krémem a na hlavu si dal kšiltovku, aby nedostal na sluníčku úpal. Salašníkovi před odchodem řekl o svém programu: „Dneska půjdu přes Jánošíkovy diery na Malý Rozsutec. Do večera se vrátím, a kdybych se zdržel, zavolám vám, ať víte, že jsem v pořádku.“ Tak se to na horách dělá, někdo musí vědět, kam člověk jde a kdy se plánuje vrátit. Teď už mohl Karel vyrazit.